Moc se omlouvám, že jsem začátek sezóny ochudil všechny příznivce o mé dozajista povznášející a zábavné články. Pokusím se to teď napravit a to rovnou reportáží z prvních 3 turnajů dětí do 10 let. Ačkoliv to tak původně zamýšlené nebylo, tak ve výsledku se to celkem hodí, protože ona to byla taková trilogie. Něco jako pán prstenů – i zde byly 3 díly, které bych mohl nazvat: Společenstvo rodičů, Dvě krize a Návrat šišky. Tak pojďme na to…

 

Hned první turnaj v sezóně a hned průs… ehm… To bych byl už asi moc konkrétní. Zkrátka trenéra, který měl s kategorií U10 vyrazit na turnaj postihly v noci nečekané střevní potíže… Já jsem byl bohužel úplně mimo Přelouč a tedy rodiče, kteří se s dětmi sešli u autobusu čekalo nelehké rozhodování – buď se turnaj odpíská nebo to vezmou na sebe a s dětmi vyrazí směr nové dobrodružství. Já se tímto klaním všem přítomným až k zemi, protože rozhodnutí bylo jednomyslné – jedeme i bez trenérů. 

Protože jsem na turnaji nebyl, tak nemohu přinést podrobný rozbor hry, taktiky a na elektronické tabuli tentokrát nemohu rozebrat jednotlivé herní situace, nicméně jedna maminka shrnula tento turnaj krásnými slovy, tak nebudu teď váhat je použít – zde tedy citace Gabči Václavkový:

 

 

Proč 2 krize? Rád vysvětlím. Jako trenér se snažím mít vždy s sebou desky s papíry na zápisky a také na zapisování výsledků – a poslední dobou především na malby mých Bizonků. Tyto desky nejen, že slouží k již zmíněným aktivitám, ale jsou i takový lakmusový papírek toxicity trenéra – když je držím v ruce, něco si zapisuji, tak je vše v pořádku. Jakmile ale desky větší rychlostí opustí mojí ruku směrem k zemi, tak se dá taková situace označit jako krizi trenéra. Jak již název tohoto dílu trilogie napovídá, stalo se to hned 2x. 

Ti co mě znají, ví moc dobře, že jsem naprosto klidný a vyrovnaný člověk – pauza na otření poprskaného monitoru či telefonu – ale jsou okamžiky, kdy se mi zkrátka krev trochu povaří a zahození desek je takové to ufouknutí papinova hrnce, aby nedošlo k nejhoršímu. A není to, když moji svěřenci udělají chybu, nebo snad prohrávají či nehrají dobře. To já vstřebávám relativně v klidu. Když ale jsou děti na hřišti a vůbec se jim nechce hrát – ani dobře, ani špatně – tak to mě úplně v klidu nenechává. 

První zápas byl jak ze špatného filmu. Děti byly bez energie – ano, narazili jsme na silnější tým, to bezpochyby, ale jak říkám, mě stačí alespoň ta snaha a na výsledku vůbec nesejde. První krize. Desky na zemi. Následující zápas jsme vyfasovali naopak mnohem slabšího soupeře složeného evidentně z naprostých nováčků. Měli jsme herně navrch, ale my jsme položili pětku a děti namísto slavení a jásání šly na svoje pozice se sklopenou hlavou. No co toto? Třetí zápas už jsme měli srovnatelného soupeře, ale naše nasazení v této hře bylo chvílemi absolutně nulové. Kdybychom aspoň trochu chtěli hrát, určitě bychom byli možná i lepší. Ale my jsme nechtěli hrát. Pohled na hráče, který stojí u volného balónu a čeká až ho sebere soupeř, aby pak koukal, jak běží nám položit pětku… No… Druhá krize. Desky na zemi a tentokrát to bylo i s papíry ve vzduchu pro efekt. Ne, takhle to dál nejde. 

Pokusil jsem se děti namotivovat ještě během turnaje a ačkoliv se hra zlepšila, věděl jsem, že toto není otázka jednoho turnaje, ale mým úkolem do následujících dnů a týdnů bude jasný – najít v dětech lásku k ragby a probudit nadšení ze hry.

Na tom jsme začali pracovat hned cestou zpět v autobuse, kde jsem zažil tu asi nejlepší atmosféru za dobu mého trénování. Zpívali a hráli jsme různé hry po celou cestu, smáli jsme se od ucha k uchu a jsem si jistý, že tahle partička ještě neskládá zbraně! Děti – DĚKUJI!

 

V závěrečné části trilogie nás čekal výlet na Pragovku, kam tradičně jezdíme vlakem. Předpověď počasí nebyla úplně lákavá, i tak se nám na nádraží sešlo 7 Bizonků a jeden pak ještě dorazil do Prahy za námi. Na Pragovce na nás čekalo velmi příjemné překvapení v podobě sluníčka, které se prodralo mezi mraky a ačkoliv teplota nebyla úplně ideální, alespoň nepršelo a celý turnaj jsme odehráli v podstatě v suchu. Ale pojďme ke hře.

Já byl zvědavý, jak se mi podařilo mobilizovat hráče během tréninků v týdnu a jestli se nám to podaří trochu přenést do hry. 

Rozhodně si nechci přisvojovat všechny zásluhy, ale hned první zápas ukázal, že přeci jen tam nějaký plamínek nadšení asi bude a teď už je potřeba jen přikládat a trochu to rozfoukávat. Šiška se nám vrátila do rukou a my jsme pokládali jednu pětku za druhou. Ať byl na hřišti kdokoliv z Bizonků, tak bylo vidět 6 dětí, co CHTĚJÍ hrát. Ano, chyby tam byly, hra není ideální, ale to nejdůležitější na hřišti bylo vidět v každém zápase – nadšení a snaha se o to porvat. Za celý turnaj jsme si vybrali jednu chvilku, kdy jsme soupeři v posledních asi 2 minutách dovolili položit 4 pětky v podstatě jen tím, že jsme asi měli pocit, že už máme zápas vyhraný a přestali jsme hrát. Na to si musíme dát pozor. Nicméně jinak byl celý turnaj opravdu super a už se těšíme na další. 

Cestou na nádraží jsme asi pobavili obyvatele Prahy hlasitým zpěvem našich oblíbených písniček. A jestli ne, tak jsme rozhodně pobavili sebe. 🙂

 

Nyní nás čeká 14 dní volno a poté v neděli 9.10.2022 budeme turnaj kategorie U10 hostit zde u nás v Přelouči, tak doufáme, že se na nás všichni přijdete podívat, protože si myslím už máme co ukázat!

 

Ještě jednou děkuji všem rodičům nejen za ten první turnaj, ale za podporu po všechny 3 turnaje. A samozřejmě děkuji dětem, že je s nimi taková sranda a doufám, že takhle budeme pokračovat dál. 

 

Tak RAGBY ZDAR!

Honza